Nejradši bych začla klasickou větou, ale protentokrát se uklidním. Takže.. zase jsem slibovala jak bude přibývat plno článků. Doteď se nic nedělo. Nechápu, kde beru tu návštěvnost (jo, 40 lidí denně je pro mě hodně), když vůbec nekomentuju a na blog kašlu. Každopáně všem za to děkuju. Momentálně mám... depresi ? No, zase až tak daleko to nezačlo, ale cítím se strašně sama. Tentokrát bez srandy. Ikdyž ono je u mě těžké poznat, kdy něco myslím vážně, když všechno myslím ironicky a ze všeho si dělám srandu. Ale teď jsem vážná (a toho si važte, jelikož se to často nestává) a hlavně upřímná. Alespoň k někomu můžu být. Jistěže, když mě nikdo tady nezná. Doufám. Není to tak dávno, co jsem si stěožovala, že nikoho nemám. Na začátku školy jsem si konečně sedla se svou asi jedinou kamarádkou. Je skvělá, mám ji ráda, věřím jí, ale stejně se pořád cítím tak nějak prázdně.

Možná jsem to už chytla z Naruta, kde pořád mluví o tom, že je potřeba zaplnit díru v srdci -__- Ano, celé dva díly nebyly o ničem jiném. Ale zpět k tématu (tohle bude zase sloh, převelice se omlouvám), k Narutovi samozřejmě později. Všichni lidi, se kterýma jsem měla lepší vztah, všichni do jednoho mi lezou na nervy. Nejlepší kamarád se mi tak zprotivil, že na něho nemůžu ani pomyslet. Všichni si myslí, že si můžou dělat co chtějí, že svět patří jim. Všichni se začli chovat tak bezohledně, hnusně. Nikdo mi neublížil, nikdo mi nenadává, já jsem jenom začla víc vnímat své okolí. Ani jeden z nich si neváží toho, co mají. Včera mi sundávali sádru. Nemocnice byla plná nemocných dětí.