Prosinec 2013

in love with anime, forever

28. prosince 2013 v 20:51 | Rai. |  diary
Právě jsem si asi zlomila nos. To je tak, když člověk kýchá a omylem se mu do cesty připlete ruka a na tu s trhnutím narazí. Nepředpokládám, že se to stává lidem každej den, mně ovšem často. No, teď asi přejdu opět ke změnám v mým láskou překypujícím životě. Ach ta ironie. Moje nálada se nezměnila. Možná jsem se trošku odklonila od sebevraždených úmyslů, nejsem přece psychopat, ale pořád mi zůstala ta nálada, že chci být sama. Po celý prázdniny jsem vyšla ven z domu jen jednou a to včera, když jsem s kamarádkou šla na tu nejluxusnější párty, na jaké jsem kdy byla. Pořadatelé ji hrdě nazívají Neonová párty. A tady v tom našem zapadákově se to opravdu dalo brát jako luxus. DJ zahrál snad všechny naše oblíbený písničky a mně v těch chvílích bylo úplně jedno, jestli mě někdo pozoruje. Dělala jsem všechny pohyby, který jsem dokázala vyvinout. No, musel na nás být komickej pohled, ale naši společníci v celé místnosti nevypadali o nic líp. Potkaly jsme se tam s bývalýma deváťákama, ti nám furt kupovali panáky, samozřejmě jako slušný holky jsme přijaly jen jednoho a stejně jsme půlku obsahu skleničky vylily na zem, protože se kolem potáceli trošičku víc opilí pařmeni a bylo fakt těžký se jim vyhýbat. Taky jsem se tam potkala s kamarádem, se kterým máme takovej komplikovanější vztah, ale stejně pořád dobrej. Po dlouhé době jsem si s ním zase pěkně pokecala zjistila jsem, že to není takovej hajzl, jak jsem si myslela. Celkově jsem si včera pořádně pročistila hlavu a přece jen je mi trochu líp.

my fucking feelings

22. prosince 2013 v 20:54 | Rai. |  diary
Neprospívá mi celé dny ležet v posteli a být sama. Dobře, možná v tom hraje roli to, že jsem přes Vánoce nemocná, což se mi už předminulej rok povedlo a za moc to nečekaně nestálo. Dneska nemám ani chuť psát spisovně. Potřebuju se totiž upřímně a narovinu vypsat. Nemám to komu říct. A nemyslete si, že si tady hraju na chudinku. To jenom ze mě polezou kecy, který hrdě nazývám myšlenkama. Je zajímavý, co mně samota dokáže vyplodit v hlavě. Nesmím být víc jak den mimo školu, protože ta mě udržuje v tom každodenním, pravidelným režimu, musím se učit, do toho mám ještě koně, takže nemám čas na přemýšlení nad kravinama, který mě akorát deprimují. V pátek jsem se probudila s horečkou, ale jelikož jsme si dávali ve škole dárky, kvůli kamarádce jsem šla. Nacpaná dvěma paralenama jsem celej den přežila a ještě jsem zvládla jít do streetu. Pak jsem šla na návštěvu ke kamošce, jako každej pátek a tam to na mě zase přišlo. Takže celej víkend ležím. Jsem z toho fakt nadšená.

Chce se mi brečet. Nevím, jestli je to tím, že v Death note už jsem se dostala k dílu, kdy umřel ten nejúžasnější ze všech, já totiž jako správná citlivka anime moc prožívám. Zajímavý je, že jsem citlivka jen co se týče anime, jinak vůbec. Jenže ty příběhy v těch seriálech, který jsou jenom nakreslený jsou tak neskutečně reálný, že se do toho vžiju snad víc jak do knížky nebo normálního hranýho filmu a pak mi stačí malinko a já bulím. Však u té poslední záležitost s Itachim a Sasukem v Narutovi jsem měla hysterickej záchvat. Aha, já zapomněla. Vy zase asi nevíte, o čem to melu. Ještě jsem si pořád nezvykla. Zjistila jsem, že anime na mě má hroznej vliv. Uzavírá mě do sebe. Není to můj názor a nesnažím se tady ze sebe dělat nějakou drsňačku, ikdyž většina nad tímhle článkem asi bude kroutit hlavou a říkat si, jak nehorázně trapná jsem. Ale když už mi to řekla mamka i nejlepší kamarádka, něco na tom bude. Prej jsem se přestala usmívat.

užabsolutněnevímjaknazvatčlánek -_-

18. prosince 2013 v 16:06 | Rai. |  diary
Takže, začnu asi tím, že je mi hrozná zima, bolí mě hlava, jsem vytočená a absolutně netuším o čem budu psát. Nemůžu nemůžu přestat říkat slova absolutně, prostě a no. Na víc už si nepamatuju. Dneska jsem vedla s holkama ve škole vážnou debatu o tom, co je to hudba. Možná se někteří z vás budou divit, ale nejčastěji padl Justin Bieber nebo One Direction -_- Potom se začly až skoro hádat, kdo je lepší. Tohle mě dokáže vytočit. Když jsem prohlásila, že JB ani 1D nejsou pořádná hudba, všechny na mě čuměly jak kdybych spadla z nějaké cizí planety vzdálené několik světelných let. Omlouvám se, pokud tady někdo JB nebo 1D poslouchá, ale já tuhle hudbu fakt nemusím. Jedna se mě zeptala, co teda poslouchám. První mě napadli Bring me the horizon. To netušily, kdo je. Tak jsem řekla, že Nirvanu. V tu chvíli jsem si připadala, jak na cizí planetě. Ty pohledy si pamatuju doteď a to většinu věcí ze dne radši zapomenu. Padly věty jak to můžu poslouchat, tohle není hudba, je to řev a ne zpěv.. Tyhle slečny asi nemají uši. Ale tak každý poslouchá něco jiného, nebudu jim brat jejich Justina.

BMTH - Can you feel my heart

14. prosince 2013 v 23:05 | Rai. |  favourite music
Je to hrozný, nedávno jsem přidala článek a už je tady zase sobota. A kdybych se teď nedokopala k přednastavení článku s písničkou (právě je 21:14), tak bych do středy zase nic nepřidala. Dobře po delší pauze jdu zase pokračovat v pasní článku (teď už je 22:50).. Po dlouhé době zase přidávám písničku. Miluju tvrdou hudbu, miluju BMTH. Tohle je aspoň skupina, žádný slaďáčky, ale pořádná hudba. Miluju od nich snad všechny písničky, ale tuhle mám ze všech nejraši. A pak že Bůh neexistuje. Existuje, a ne jeden :) A právě jsem se rozhodla, že kašlu na přednastavování a článek zveřejním hned :D

mraveneček Liven Corbet

11. prosince 2013 v 18:27 | Rai. |  diary
Dobře, tohle ale vážně není sranda. Čas na napsání článku bych si najít mohla, bez problému. Tak proč to neudělám? Protože jsem líná jak veš. Nejsem typ člověka, co s může vést blog. Ale baví mě to. Tak nejdřív se asi tradične omluvím za tu moji neaktivitu. Takže, všem se hrozně omlouvám za to, že jsem na jejich blogy celý týden nepáchla a za to, že ste byli ošizeni o moje články plné smyslu a pointy. Hahaha. No dobře, kašlu na omluvy, nejdou mně. Stejně to nemá smysl. Přejdu rovnou k tématu. Ještě netuším, jak se tenhle článek bude jmenovat, to zjistím až ho dopíšu. Rozhodla jsem se vám napsat příběh, který se nedávno stal mravenci jménem Liven. Ale chci vás upozornit, že na vešekrý materiál se stahují autoráská práva.

Jednoho krásného dne si takhle mraveneček Liven vyšlapoval po stezce norských hor. Přes ramínko měl přehozenou malou taštičku, ve které nesl malý netbook a USB kabel na připojení mobilu. Šlapal a šlapal, co mu všechny nožičky stačily, až došel konečně na jeho oblíbené místo. Na samotný vrcholek hory. Ohniště z jeho poslední návštěvy tu ještě bylo. Dokonce i stan zůstal na stromě, ke ho naposledy ukryl. Rozložil si všechny své věci a šel do lesa pro dříví. Byl to mraveneček samotář, takže se nemusel bát, že by se mu ostatní mravenci přehrabovali ve věcech. Ale pro jistotu měl netbook zaheslovaný. Za chvilku byl zpět s hromádkou dříví. Zapálil ohýnek, rozložil deky a vytáhl s taštičky netbook.

second-born

2. prosince 2013 v 17:34 | Rai. |  diary
Ano, ano. Včera večer jsem se znovu narodila, jelikož jsem umřela. Byla jsem v kině na Hunger Games. Jako jednička, okej, po zhlédnutí filmu jsem byla absolutně vydeptaná, nemohla jsem si stoupnout na nohy a celá jsem se třásla. Ale nějak jsem to překousla, přece jen to skončilo líp, jak dvojka. A první co mě napadne při pomyšlení na Catching fire? Že Peeta je pryč. Všichni nejdůležitější jsou momentálně v bezpečí, ale on ne. Když film skončil, motala se mi hlava, klepala jsem se a myslela jsem si že to se mnou do minuty švihne. Jsem asi jediný člověk na planetě, možná i v celé galaxii, co ještě nečetl knížky. A stydím se za to.

Úplně všichni mi říkají, že knížky jsou o něčem úplně jiném. Tak to bývá vždycky. Ale nebojte, po Vánocích už nebudu pozadu, protože mi rodiče slíbili, že mi koupí všechny tři knížky. Popravdě, víc nic ani na Vánoce nechci. Tenhle rok mají rodiče zákaz na víc jak 2 dárky. Mám pak blbý pocit :D Zase jsem odbočila... Probrečela jsem skoro půlku filmu. Vlastně jsem brečela ještě před ním, když dávali ukázky na filmy, které budou mít v roce 2014 premiéru a zrovna dali ukázku na film, který mi byl hodně blízký. No, bude. Ukázky začly tím, že dělali lidem psychotesty, jedné holce test nefungoval, potom se topila v obrovské skleněné kleci, která se napouštěla vodou, potom ta slečna lezla s tím úžasným klukem až nahoru na to obrovské ruské kolo... aachinky. Nebudu to obkecávat, ano, dávali ukázky na Divergenci. Četla jsem knížku. Byla jsem z ní tak nehorázně moc v šoku, že jsem po dočtení prohlásila, že to byl příběh o ničem.